Správa národního parku Podyjí

Před více než sto lety objevili rakouští a posléze i čeští turisté spící Šípkovou Růženku – malebný kraj ležící v jihozápadním koutě Moravy, úzkou výseč příhraniční oblasti  sledující klikatící se tok řeky Dyje. Hluboké zalesněné údolí řeky znali důvěrně do té doby jen mlynáři a obyvatelé okolních vesnic, kteří k mlýnům s nákladem obilí sjížděli křivolakými cestami. Divukrásná řeka, které dali jméno příslušníci keltského kmene Illyrů, prvního známého národa žijícího na tomto území, tehdy  spojovala dvě různá etnika – živel český a německý.

 

Letohrádek Braitava

Počátky turistiky můžeme sledovat již v polovině 19. století, kdy se v širším okolí Vranovského zámku započalo s výstavbou romantických staveb sloužících k odpočinku, zábavě a příjemným vycházkám a vyjížďkám nejen šlechty, ale i prvních nadšených obdivovatelů Podyjí.

Patří k nim například:

Obelisk postavený asi v roce 1860 Okrašlovacím spolkem milovníků přírody ve Vranově k poctě hraběnky Heleny z Mníšku jako projev díků za zpřístupnění Ledových slují.

Mníškův kříž postavený po roce 1846 Helenou z Mníšku

Claryho kříž postavený po roce 1830 Stanislavem z Mníšku

Lusthauz – lovecký zámeček na Braitavě z konce 18. století

Ledové sluje

Koncem 19. stol. jsou zakládány spolky a kluby zabývající se pestrou škálou činností při propagaci a zpřístupňování území Podyjí pro účely turistiky. V roce 1878 vznikl např. „Zalesňovací a okrašlovací spolek", který působil především ve Znojmě a jeho okolí. V roce 1883 byla ustanovena „Znojemská sekce Rakouského turistického klubu". Její členové provedli první turistické značení v okolí Znojma i Vranova. Vyznačili např. cestu z Nového Hrádku do Retzu, z Čížova na Ledové sluje a vybudovali cestu z Popic k Sealsfieldovu kameni.

Hardeggská vyhlídka

Již v roce 1900 se turisté mohli těšit z prvních turistických průvodců: „Znojmo – Vranov – Bítov“ od pana Pětníka a  „Führer von Znaim, Retz und Umgebung“ od pana Herbsta.

Po roce 1918 bylo Podyjí rozděleno státní hranicí oddělující dva samostatné, nově vzniklé státy. Oba břehy Dyje byly však i nadále v těsném kontaktu bez narušení kontinuity společného vývoje. Toto období je charakteristické zvýšeným zájmem široké veřejnosti o turistické využívání Podyjí. Tramping – jako specifický český rys a způsob pobytu ve volné přírodě – dal podnět ke vzniku několika trampských osad přímo v údolí Dyje.

„Klub Československých turistů ve Znojmě" vznikl v roce 1919 a vytknul si za cíl „směrovat proud turistů do Podyjí, aby tento kraj národně a turisticky pozvedl". Klub zřídil turistické noclehárny ve Znojmě a na Novém Hrádku. Členové vyznačili např. dálkovou trasu ze Znojma do Jihlavy (tato trasa procházela Novým Hrádkem, Hardeggem a Vranovem). Vydával turistické průvodce, publikoval v novinách a časopisech. Nad Znojmem byly vybudovány dvě plovárny. Občanská na levém břehu Dyje a vojenská na břehu protějším. Sloužily široké veřejnosti až do roku 1966, kdy byla napuštěna znojemská přehrada.

Městské koupaliště

Rozvoj turistiky pokračoval až do roku 1948, kdy se Podyjí v důsledku neblahých politických změn začalo postupně uzavírat. Brzy se Podyjí stalo zemí neznámou a nepřístupnou. Řeka Dyje již nespojovala, ale rozdělovala. Železná opona na mnoho desetiletí znemožnila normální život mezi sousedy z levého a pravého břehu Dyje. Lidé zapomínali na údolí Dyje mezi Vranovem a Znojmem. Postupně byly totálně zničeny objekty všech mlýnů na řece Dyji. Dochovala se jen torza některých mlýnských zařízení. Znásilnění krajiny bylo završeno zřízením a provozováním Mašovické střelnice, jejíž dopadová plocha ohrožovala turisty na životech i na vzdáleném pravém břehu v okolí Sealsfieldova kamenu.

Železná opona

Cesty zarostly a vzpomínky mizely se svými nositeli. Na konci osmdesátých let již nebylo mnoho těch, kteří pamatovali návštěvu hospůdky v Hardeggu či turistickou noclehárnu na Novém Hrádku. Terra incognita -  vymazaná  z turistických map a průvodců.

Pouze v malé části západně od Znojma zůstaly zachovány dva okruhy na levém a pravém břehu, oba cca 10 km dlouhé. Ty umožňovaly navštívit dvě tradiční vyhlídková místa nad Dyjí – Králův stolec a Sealsfieldův kámen.

Rok 1989 smetl železnou oponu a s ní i všechna předchozí restriktivní opatření. Území Podyjí se otevřelo pro tisíce návštěvníků.  Správa Národního parku vybudovala či obnovila velké množství historických, technických i přírodně krajinářských staveb,  které slouží turistické veřejnosti – mosty, lávky, přístřešky a vyhlídky. Rekonstrukcí cesty přes Šobes byly propojeny turistické stezky na pravém a levém břehu řeky Dyje. Ve spolupráci s tehdejším Památkovým ústavem v Brně byla zpřístupněna  zřícenina Nového Hrádku. Mimořádně vyznamné bylo obnovení přechodu v Hardeggu. Výsledkem výborné spolupráce s Klubem českých turistů je dobře značená síť turistických stezek pro pěší a cyklisty, která zpřístupňuje poměrně velkou část Podyjí a umožňuje tak naplnění výchovných, vzdělávacích, ale i přirozených etických a estetických potřeb turistické veřejnosti.