Správa národního parku Podyjí

K tomu, aby citlivé části květů nebyly poškozeny nepříznivým počasím, které brzy zjara hrozí více, než v jiných částech sezóny, používají rostliny řadu fíglů. Některé druhy se ukryly pod hustý porost vysokých stromů, které zadrží studený vítr a nepustí do porostu extrémní mráz. Jiné jsou tak nízké, že se stejným způsobem dokážou schovat mezi drny trav a za nepatrné terénní nerovnosti.

Důležitá je také schopnost maximálně využít sluneční záření. Tvar, barva a charakter povrchu lístků květu je často takový, že veškeré sluneční záření odráží do středu květu k tyčinkám a blizně, kde probíhá ten citlivý a náročný zázrak zrození nové generace. Například u koniklece vědci změřili, že dokáže zvýšit teplotu kolem rozmnožovacích orgánů o více než jeden stupeň.

Můžeme se však ptát, proč si vlastně některé druhy nechtějí počkat na jistější období a kvetou tak brzy. Hlavním důvodem je většinou fakt, že v pozdějších částech sezóny existují jiná omezení, s nimiž se vyrovnávají mnohem obtížněji. Časně zjara kvetou zejména dvě skupiny rostlin - druhy lesního podrostu a druhy skal a suchých trávníků. Na skalách a suchých stráních bývá v létě krutý nedostatek vody zhoršovaný ještě trvale se vzpírajícím prudkým sluncem. Jediným obdobím, kdy rostliny na vodu dosáhnou, je časné jaro těsně po tání sněhu. Proto musí vykvést co nejdříve, aby jim voda vystačila ještě na celé období růstu a zrání semen.

V lesních porostech je obvykle vody dostatek. Poté, co se koruny stromů zahustí novými listy, se však v podrostu nedostává jiná životní potřeba - sluneční světlo. Zrání semen je proces energeticky velmi náročný a každý paprsek světla je při něm důležitý. Proto jsou naše háje zjara tak barevné a přeplněné květy, zatímco po olistění stromů si můžeme všimnout, že většina podrostových bylin již žloutne a usychá. Semena dozrála a vypadala, úkol staré generace byl splněn a zelená hmota pozbyla smyslu a odumírá.

Lýkovec jedovatý - nízký keřík, jehož větvičky se zjara obalí čtyřcípými hvězdičkami růžovofialových kvítků. Zralé plody jsou červené bobule o průměru necelého 0,5 cm. Pozor, celá rostlina je velmi jedovatá. V Podyjí je hojný zejména na zalesněných březích potoků a v humózních lesích chladnější západní části parku. Často na něj lze narazit v údolí Žlebského či Klaperova potoka. Východně od Mašovické střelnice se nevyskytuje. FOTO: www.wikipedia.org



Koniklec velkokvětý - nízká bylina s velikými modrofialovými zvonci květů, celá rostlina je jemně ochlupená. Po odkvětu se květní lodyha prodlouží a nese klubko semen s dlouhým chlupatým chmýrem - jako vlněná bambule. Rostlina je mírně jedovatá, což však nebrání zvěři ji spásat - často nalezneme ukousané pahýly květních stonků. Důvody neznáme - možná jde o práci narkomanů mezi zvířaty, třeba je koniklec přírodním prostředkem proti vnitřním parazitům. Roste na suchých světlých místech - na vřesovištích, pastvinách a stepních trávnících, ale i na skalkách a lesních světlinách. Vyskytuje se v širokém pásu od Mašovic na východ, v okolí Čížova, ojediněle byl zaznamenán u Vranova nad Dyjí a Horního Břečkova. Podyjí leží na západní hranici evropského rozšíření koniklece.



Křivatec český - Jeden z nejčasnějších druhů křivatců - často kvete už v únoru. Rostlina má dva typy listů - pokud nekvete, vytváří polštářky poléhavých niťovitých listů o tloušťce do 1 mm, na kvetoucích lodyhách vyrůstají obvykle dva kopinaté listy s plochou čepelí širokou 3-4 mm. Okvětní plátky jsou na vrcholu zaoblené, nikoli špičaté, tím se křivatec český odlišuje od podobných druhů stepních křivatců. Křivatec český vyhledává extrémně suchá místa s žádnou, nebo jen nizounkou vegetací - se svojí výškou maximálně 5 cm by v konkurenci vysokých bylin nedokázal obstát. Najdeme jej proto zejména na pastvinách, skalních teráskách, ale často i na korunách na sucho skládaných zídek. Nemá rád vysoký obsah vápníku v půdě, proto na zděných zídkách jej najdeme zřídka. České populace křivatce českého neumí vytvořit semena. Křivatec se u nás rozmnožuje pouze rozdělováním svazků cibulek. Jeho množení tedy podporují stáda pasoucích se zvířat, která shluky cibulek rozdělují svými kopýtky. Slepice, citlivě rozhrabující svrchní vrstvu půdy, jsou pro křivatec pravým požehnáním. Křivatec český pravý je endemitem střední Evropy (nikde jinde na světě neroste). Ze středoevropských populací je ta Podyjská zdaleka nejsilnější. Vzhledem ke způsobu rozmnožování se křivatec český nedokáže šířit na velké vzdálenosti. Vědecké poznatky nasvědčují tomu, že není schopen přežít dlouhodobé zalesnění. Z toho lze usuzovat, že plochy, na nichž se křivatec vyskytuje, byly pravděpodobně trvale bezlesé už od poslední doby ledové.



Jaterník podléška - drobná rostlinka s obvykle jemně fialovými hvězdičkovitými květy a pevnými temně zelenými trojcípými listy. Barva květů je však značně variabilní a přechází od modré či modrofialové až k růžové nebo růžovobílé. Jaterník totiž citlivě reaguje na kyselost podkladu - zkuste dát květ jaterníku do mraveniště - zrůžoví. Jaterník brzy zjara vykvétá v podstatě ve všech typech listnatých lesů, raději však má ty světlé. Najdeme jej ale i v podrostu vysokých křovin. V Podyjí se jaterník blíží východní hranici svého rozšíření (v panonských lesích se nevyskytuje). V lesích na celém území parku je však hojný. Vyhýbá se jen velmi zastíněným nebo naopak extrémně suchým polohám. Český název rostliny svědčí o výjimečné pozorovací schopnosti našich předků. Listy jaterníku po zaschnutí získají nahnědlou barvu opečených jater, ve spojení s tvarem listů připomínajícím špičky jaterních laloků je iluze téměř dokonalá. Slovo „podléška" značí, že jaterníky nejčastěji rostly „pod léskou", tedy pod lískovým keřem. To je velmi přesná ekologická charakteristika jaterníku. Lísky (a tedy i jaterník) nejraději rostou na částečně zastíněných místech (lesních světlinách či okrajích) s hlubší půdou s velkým podílem listové opadanky.



Sněženka předjarní - nejznámějšího posla jara není třeba představovat. Bílé zvonky sněženek často v širokých pruzích pokrývají břehy Dyje, zejména tam, kde les ustoupil koseným loukám a sluneční světlo se tak dostane až na povrch půdy. Sněženka je typickou bylinou širokých říčních niv. Vyžaduje totiž dostatek vody i živin v půdě. A na říčních březích ukládají jarní povodně spoustu doneseného rostlinného materiálu, který slouží jako přirozené, pomalu se rozkládající hnojivo. Další rostlinné zbytky se na břehy sypou ze svahů říčního údolí, takže často najdeme sněženku v nivě ve dvou pruzích - těsně u vody a pak na úpatí svahu, kde se prudká stráň láme do víceméně vodorovné plochy louky. Sněženka věrně sleduje tok Dyje v celém parku, pouze na posledních 5 km toku nad hrází Znojemské přehrady ji nenajdeme.



Bledule jarní - rostlina, která doplácí na fámu o své podobnosti se sněženkou. Ve skutečnosti jsou rozlišitelné na první pohled - prostá sukýnka sněženky tvořená třemi oddělenými čistě bílými hladkými lístky bez vzorů se přece nijak nepodobá naškrobenému srostlému krajkovému lampionku bledule se zelenými nebo žlutými tečkami na zubatém spodním okraji. Sněžence je podobná jen svými nároky - také vyhledává říční břehy s dostatkem vody a živin. Národní park Podyjí leží poblíž východní hranice rozšíření bledule. Nad Podhradím nad Dyjí lze bledule zastihnout na březích poměrně často. O jejich výskytu pod Vranovskou přehradou však neexistují spolehlivé doklady. Možná je toto území již za hranicí rozšíření, jisté legendy a náznaky předávané ústním podáním mezi místními lidmi však připouštějí možnost výskytu bledule ještě pár kilometrů pod Vranovem nad Dyjí. Na takový nález čeká botanická obec již mnoho desítek let.