Správa národního parku Podyjí

Lesy Podyjí mají nejen svoji přírodní hodnotu, danou přírodními podmínkami údolí řeky Dyje, ale rovněž svoji hodnotu kulturní. Ta vyplývá z dlouhé historie využívání zdejší krajiny, včetně lesů, člověkem a jeho různými formami hospodaření. Nepochybně zde člověk využíval lesy řádově tisíce let, o čemž svědčí nálezy prvních zemědělců přetvářejících krajinu z doby 5 700 let př. n. l.

Co se týče historického využívání lesů, jednalo se zejména o výmladkové hospodaření, neboli pěstování tzv. pařezin, lesní pastvu domácích zvířat, hrabání steliva, travaření nebo třeba osečné hospodaření. Dodnes jsou stopy těchto většinou zapomenutých činností patrné na některých místech Podyjí. Nejnápadnější jsou porosty pařezin v nejrůznějších typech lesů (převážně doubravy a dubohabřiny). Mohutné shluky pařezů dosahující průměru až pět metrů mohou dosahovat stáří několika set let (přesný věk lze jen velmi obtížné stanovit).

Řídké porosty a rozsáhlejší lesní světliny jsou pozůstatky bývalých pastvin, které ještě před II. světovou válkou sahaly hluboko do dnešního komplexu lesa (např. na plošině severně od obce Havraníky). Svědectví o činnosti člověka na místech dnes pokrytých lesem vydávají i kamenné snosy nebo třeba terasy z ručně skládaných kamenů na údolních svazích.

V údolí Dyje, a je možné říci, že obdobně tomu bylo v celém státě, doznívaly tradiční formy obhospodařování postupně během první poloviny 20. století, až zcela zanikly. Po válce a následnému uzavření části území za železnou oponu zůstala řada porostů bez zásahu. Plochy, které byly nadále hospodářsky využívány, avšak moderními způsoby, prodělaly často velmi nežádoucí změny (zalesnění pastvin, převod lesů na komerční porosty nepůvodních dřevin, přeměna pařezin na nepravé kmenoviny apod.).

Zahraniční autoři (Booker & Tittensor 1992) například zdůrazňují význam pařezin nejen z pohledu ochrany přírody, ale rovněž jako mimořádné historicko-kulturní dědictví. Podobně jako katedrály, ke kterým vzhlížíme s úctou jako k historickým monumentům, sloužily po celá staletí k uspokojování duševních potřeb lidí, pařeziny poskytovaly lidem teplo v podobě palivového dříví.

Hédl (2004) zdůrazňuje věnovat v budoucnu při ochraně lesních ekosystému dostatečnou pozornost také kulturním fenoménům, jakými jsou právě historické formy obhospodařování. Dále dodává, že má-li být přírodně kulturní fenomén v podobě druhově bohatých lesů s tisíciletou historií využívání zachován, je nezbytné hospodářské zásahy alespoň zčásti obnovit. V některých zemích, např. ve Velké Británii, je výmladkové hospodaření běžným nástrojem managementu lesů.

I v NP Podyjí najdeme části území určené k obnově tradičních způsobů hospodaření. Jsou vyčleněny na základě rozboru území zejména s ohledem na dochované zbytky tradičně obhospodařovaných porostů a přežívající populace významných druhů rostlin a živočichů. Nejedná se však o samoúčelnou imitaci zapomenutých tradic, vzhledem k naprosto odlišným sociálně-ekonomickým podmínám současné doby. Jde spíše o snahu využívat známé postupy a techniky historickým forem hospodaření při péče o lesní ekosystémy s hlavním motivem ochrany biodiverzity spjaté s činností člověka.

Literatura

Booker, J., Tittensor, R. (1992): Coppicing for nature conservation - the practical reality, In: Buckley, G. P. (ed.): Ecology and management of coppice woodlands. Chapman & Hall, 299-305.

Hédl, R. (2004): Role člověka při formování lesních biocenóz NPR Děvín, Pálava. sborník příspěvků z konference "Hodnocení stavu a vývoje lesních geobiocenóz", Brno, 111-116."