Správa národního parku Podyjí

^{Jedním z unikátů předválečného opevnění v Podyjí je bunkr typu C-180. Postaveno jich bylo pouze pět v celém Československu a všechny jsou v Podyjí.  Není jasné, zda byly určeny pouze k pozorování nebo i k přímým bojovým akcím. FOTO:  Petr Lazárek / Správa Národního parku Podyjí.}

FOTOGALERIE: Prohlédněte si unikátní bunkry Podyjí

Obvykle si jich jako obyčejní návštěvníci Podyjí ani nevšimneme. Jsou zdánlivě bez rozmyslu rozesety v krajině jako nenápadné hrbolky křovin v polích, krčí se u zídek vinic, či opatrně vykukují zpoza rozeklaných skal kaňonu Dyje.

Není divu. Jejich hlavním úkolem je být na správném místě a přitom nebýt vůbec vidět. Až teprve pozornější pohled zblízka, který se naskytne po rozhrnutí spleti trní, nám nepatrný kousek z jejich tajemství prozradí. Setkání s nimi nebývají běžná. Často při nich zamrazí, neboť jsme právě potkali strach, který z nedávné minulosti ještě nestačil úplně vyprchat. Hledí na nás prázdnými očními důlky pancéřových střílen.

S trochou štěstí i odvahy prostrčíme ruku mříží, odjistíme závoru, a se skloněnou hlavou se protáhneme úzkým otvorem, ze kterého vane chlad. Těžká pancéřová dvířka ve ztuhlých pantech, chladný kov a masivní beton. Skoby a zbytky železných konzol trčí z vlhkých zdí úzkého prostoru, osvětleného jen tenkými paprsky světla. Se zatajeným dechem instinktivně vyhlédneme otvorem ve střílně a snažíme se odhadnout, co všechno asi musela prožívat osádka tohoto bunkru u hranic, když se tu v září 1938 připravovala na boj proti armádě hitlerovského Německa.

Sedm mužů ve stísněném prostoru, vedro z dozrávajícího betonu, rachot cvičné střelby kulometů, náboje, granáty, obvazy, strach z obklíčení, myšlenky na blízké, odhodlání bojovat do posledního muže. A pak náhle klid. Mnichovská dohoda, kapitulace, pocit marnosti, heslo „Věrni zůstaneme“, vztek a lítost střídá úleva z přežití…

Přesto, že je území Národního parku Podyjí velmi členité a kaňon tvoří přirozenou překážku, lze zde napočítat téměř osmdesát objektů lehkého opevnění postaveného v letech 1936–1938. Nachází se tu pevnůstky, lidově zvané řopíky, obou základních typů: Vzor 36 pro vedení dálkové čelní palby a modernější vzor 37 pro vedení boční přehradné palby.

Pevnůstky staršího typu byly méně odolné. Byly vystaveny přímé palbě nepřítele a jejich beton odolal pouze kanónům do ráže 75 mm. Bunkry tohoto typu můžeme nalézt například v prostoru bývalé střelnice Mašovice, kde byly po válce vybaveny protiatomovými prvky. Dobře dostupný je dvoustřílnový objekt u horního okraje Havraníků. Obránci této pevnůstky měli dobrý výhled na silnici od Hnanic.

Od jara 1937 se i na jižní Moravě rozbíhá stavba nového typu pevností. Jejich důležitým úkolem bylo mimo jiné ochránit hráz vranovské přehrady. Ta ovlivňovala množství vody protékající v řece a tím tvořila důležitý obranný prvek na spodním toku Dyje. Díky složité konfiguraci terénu zde můžeme nalézt atypické, a v jiných úsecích málo používané, varianty základního typu bunkrů: Lomené, patrové, částečně zesílené či zeslabené. Jeden z patrových objektů je přímo pod jihozápadní hradbou vranovského zámku.

Kousek nad zámkem, při silnici na Podmyče, lze spatřit vzorně udržovaný objekt lehkého opevnění vzor 37A, uvedený do původního stavu. Patří k sezónně otevřenému Pevnostnímu muzeu Vranov, jehož průvodci na několika rekonstruovaných pevnůstkách vranovského oblouku ukazují návštěvníkům jejich podobu v různých historických obdobích. Bunkry totiž armádě sloužily až do osmdesátých let minulého století.

Samotný kaňon řeky Dyje je chráněn pouze v ústí bočních údolí a obrana zde byla zdvojena výstavbou druhého sledu v linii Čížov – Mašovice.
V nepřístupné první zóně národního parku se nachází i jedna z pěti atypických pevnůstek C-180, vybudovaných pouze na jižní Moravě. Stejnou pevnůstku lze spatřit na poloostrově Babka nad hladinou vranovské přehrady. Je zajímavé, že u této pevnůstky není znám přesný účel jejího využití, neboť v přímém boji by byla osádka širokou střílnou značně ohrožena.

Podyjí je jedno z mála míst, kde se objekty lehkého opevnění přeci jen dostaly do bojové akce. Šrámy na střílně pevnůstky chránící hardeckou celnici jsou svědkem provokačních akcí jednotek Freikorpsu. Ty zde, stejně jako u Hnanic, pronikaly v posledním zářijovém týdnu roku 1938 na naše území.

Vylézáme z bunkru a teplo slunečních paprsků z nás doslova vytahuje radost, že nic takového jsme nemuseli prožít. Zbývá snad jediný z těchto pocitů: marnost. V údivu hledíme na tento kus speciálního pevnostního betonu, ve kterém je na tisíciletí, tedy z našeho pohledu navěky, zakleta idea uměle vytvořeného československého národa i vůle obyčejných lidí. Kolik odhodlání, obětí, energie i surovin věnovali tenkrát občané našeho státu, aby ochránili svoji svobodu a demokracii.

Autor je zaměstnancem Správy Národního parku Podyjí

Článek vyšel ve Znojemském deníku jako součást seriálu k dvacetiletému výročí založení Ná