Správa národního parku Podyjí

^{Do čeledi babočkovitých je řazen i tento hnědásek kostkovaný. V Podyjí patří v jarních měsících k typickým druhům vřesovišť, stepních trávníků a sušších luk. Jeho housenky se živí například jitrocelem nebo různými rozrazily. V České republice patří k ohroženým druhům a hojněji se vyskytuje pouze v některých oblastech, zejména na Moravě. Jeho blízký příbuzný, hnědásek podunajský, má stabilní populace u nás jen v Podyjí, např. na Mašovické střelnici. FOTO: Robert Stejskal / Správa Národního parku Podyjí}

FOTOGALERIE: Prohlédněte si nejkrásnější motýly Podyjí

Někteří sem putují i z tisíc kilometrů vzdálených jižních zemí. Jiní se za celý svůj několikatýdenní život nevzdálí více než stovky metrů od místa svého narození. Proto jsou motýli velmi citliví na změny využívání krajiny. Někteří za posledních šedesát let z Podyjí úplně vymizeli.

Životní cyklus denních motýlů je propojen s rostlinami. Samičky kladou vajíčka na ty „správné“ živné rostliny, specifické podle druhu. Z nich se líhnou housenky, které se po určité době zakuklí. Z kukly se pak, opět v ten správný okamžik, vylíhne nový motýl.

Denní motýli obzvláště vynikají v dodržování „časového rozvrhu“ líhnutí dospělců – tedy během roku se objevují postupně různé druhy. A tak pozorujeme určité druhy zjara v dubnu a květnu, další se objeví až v červnu. A můžeme si být jisti, že se v červenci s železnou přesností objeví i typičtí průvodci léta.

^{Jak motýly fotografovat?
Nejvhodnější je vydat se za motýly v dopoledních hodinách, nejlépe po lehkém dešti. V lučním porostu můžeme motýly najít, jak sedí na rostlinách a čekají na oteplení. V plném odpoledním žáru, kdy jsou motýli plně aktivní a usedají na květy zpravidla jen na krátkou chvíli, je focení mnohem obtížnější.}

Nepočítáme-li různě dlouhé stádium vajíčka, housenky a kukly, dospělý motýl žije zpravidla velmi krátce. Řádově to je jen několik týdnů. Motýlí křídla jsou pověstná svojí křehkostí, a tak jedinci s opotřebovanými křídly, bez dostatečného pokryvu drobných šupinek tvořících typické zbarvení, brzy hynou. Jsou ale druhy, u nás například babočky nebo žluťásek řešetlákový, které přežijí i zimu, a dožívají se tak podstatně delšího věku.

Mizení druhů

Řada podyjských druhů je velmi věrná místu svého zrození. Nelétají tak dále než stovky metrů až několik kilometrů. To je často důvodem mizení některých druhů. V dnešní krajině, kde jsou lokality vhodné pro život motýlů velmi izolované a oddělené „pustou“ krajinou, spolu nedokážou jednotlivé populace komunikovat a postupně degradují.

Jsou ale druhy známé svými dálkovými migracemi v řádech tisíců kilometrů. Nejznámějším exotickým zástupcem je monarcha stěhovavý z čeledi babočkovitých, proslulý svými tahy mezi Kanadou a Mexikem.

Zajímavé je i silně teritoriální chování některých druhů. Například samečci soumračníků nebo ohniváčků, na první pohled drobní, bezbranní tvorové, se rádi sluní na vyvýšených místech. Jakmile se ovšem v jejich okrsku objeví jiný motýl, okamžitě vyrazí ze své pozorovatelny a narušitele pronásledují několik metrů. Teprve až jej bezpečně zaženou, vrací se na původní místo.

^{Přilákejte motýly na vaši zahradu
Udržujete-li ve své blízkosti nějaký travnatý pozemek, například zahradu za humny, myslete při sekání trávy i na motýly. Sečte porost postupně, aby vždy určitá plocha zůstala neposečená (poseče se později). Ta poslouží jako útočiště housenek i zdroj potravy dospělců. Největší cenu mají plošky s kvetoucími bylinami. Právě moderní fenomén často přehnané údržby trávníků na veřejných prostranstvích ve městech a obcích přispěl k tomu, že spatřit motýla třeba v městském parku je téměř malý zázrak.}

Oproti ohromné skupině nočních motýlů čítající u nás několik tisíc druhů, denních druhů bylo v České republice zjištěno kolem sto šedesáti druhů. Zajímavé je, že když entomologové osmnáctého a devatenáctého století tyto druhy popisovaly, velmi často využili k jejich pojmenování jména odvozená od mytologických postav. A tak v druhových názvech nacházíme jména jako icarus, circe, dryas, daphnis, argus, artaxerxes, niobe a podobně. Tomuto tématu se podrobně věnuje zajímavá kniha Lumíra Macholána, Entomologická etymologie – Stručný výklad motýlích jmen antického původu, vydaná v loňském roce.

Velká vzácnost

Mít možnost pozorovat všechny české denní motýly je pro laika prakticky nemožné. Jednotlivé druhy jsou u nás totiž rozšířeny dosti nerovnoměrně a mnohé patří k velkým vzácnostem.

K druhově nejbohatším stanovištím patří květnaté louky, stepní trávníky, písčiny, staré lomy a pískovny. Lesní prostředí je na motýly mnohem chudší. Většinou v něm vyhledávají jen místa s dostatkem světla, jako jsou čerstvé paseky, lesní světliny, průseky nebo lesní cesty.

Návštěvníci Znojemska mají to štěstí, že právě Národní park Podyjí patří k oblastem s nadprůměrnou pestrostí motýlích druhů. A tak je při toulkách po podyjských stezkách můžete obdivovat takřka na každém kroku.

Kdybyste se ale chtěli vypravit přímo na motýly, s cílem pozorovat co nejvíce těchto různobarevných tvorů, jsou zde lokality, kde jich můžete potkat mnohem více než jinde. Nejbohatšími místy v Podyjí jsou Havranické vřesoviště a Mašovická střelnice. Obě území patří s počtem více než sedmdesáti denních motýlů mezi nejbohatší české lokality. Mimo národní park je pak motýlí oázou třeba Načeratický kopec.

^{Ohrožení motýli
Výzkumy ukázaly, že za poslední století u nás vymizelo 18 druhů denních motýlů (ze 161) a u dalších 16 druhů se jejich areál rozšíření zmenšil natolik, že prakticky vymírají. Asi polovina našich druhů je tak určitým způsobem ohrožena. Velkou měrou k tomu přispěl i člověk, zejména závažnými změnami hospodaření a využívání krajiny v poválečných letech. V Podyjí již vymizelo 16 druhů a dalších 6 je na pokraji vymření. Příkladem vymizelého druhu je jasoň červenooký, který zde vytvářel speciální endemickou rasu. Poslední exemplář byl zjištěn ve 30. letech minulého století. Po zániku po staletí provozovaných praktik, jako byla pastva nebo výmladkové hospodaření, tento motýl vymizel a spolu s ním i třeba okáč skalní. Oba druhy zde obývaly rozsáhlé skalnaté stráně v údolí Dyje udržované po staletí činností člověka.}

Robert Stejskal je biologem Správy Národního parku Podyjí.

Článek vyšel ve Znojemském deníku jako součást seriálu k dvacetiletému výročí založení Ná