Správa národního parku Podyjí

^{Gruberův mlýn – Rodině Gruberů patřil tento mlýn prokazatelně už od 18. století. Později se pyšnil parním strojem i výrobou vlastní elektrické energie. Denně semlel na 10 tun obilí. Patřil tak k nejlepším v kraji.}

FOTOGALERIE: Historické fotky z Devíti mlýnů

To místo má svoji zvláštní atmosféru doposud.  Bývalé silnice pohraničníků zde vedou kolem zřícenin velkých staveb, jejichž původní účel se pomalu vytrácí z lidské paměti. Do strmých skal na březích Dyje se zařezávají sklepy domů, které už dávno neexistují.  V řece jsou zbytky jezů a náhony, které ztratily svůj původní účel. Lokalita Devíti mlýnů, jejíž centrum se rozprostírá na širokých loukách pod vinicí Šobes, přitom před více než pětašedesáti lety byla živé místo, kam v létě mířili výletníci ze Brna i Vídně a během válek se tu pekl chleba pro rakouskou armádu a vyráběl papír na zatemnění oken pro celé Znojemsko. Život odsud vyhnalo spuštění železné opony po druhé světové válce.

„Řeka pojednou velkým obloukem mění svůj směr, údolí se rozšíří a rozsvětlí. Uprostřed bujných lučin, prostírajících se po obou březích řeky, vidíme tři mlýny a opodál ještě šest mlýnů za sebou, z nichž tři jsou už pusté, zřícené.  Je to osada zvaná Devět mlýnů. Velmi půvabné jest okolí, v jehož středu skupina mlýnů leží", píše se v Průvodci Podyjím Jana Domínka z roku 1923. V té době už existovalo jen šest mlýnů a svému původnímu účelu sloužila pouhá polovina z nich. Do dneška se dochovali ruiny jen některých.

Dobrodružství na obou stranách hranice

Pokud od Hnanic dojdete údolím Devíti mlýnů až ke vzdálenější lávce přes Dyji, dorazíte na místa, kde stával Zemský mlýn. Připomíná ho už jen do skály vytesaný sklep.  Mezi válkami se stal útočištěm německé katolické mládeže ze Znojma, která si z něj udělala jednoduchou ubytovnu. „ Nad Zemským mlýnem jsme rádi prolézali strmé stráně a lesy, které se ve směru lesních pahorků "Grafenberg" a "Hollnerberg" tyčili více jak 100m nad hladinou řeky. Tenkrát to nebylo tak zlé, když jsme při tom zbloudili na rakouskou stranu. Napomenutí nebo výtka, ale i výzva "marš zpátky" bylo to krajní, co nás potkalo, když jsme někdy skutečně zkřížili cestu četníkovi střežícímu hranici," vzpomíná na meziválečnou hraniční idylu místní rodák Bruno Kaukal, který po II. světové válce musel s ostatními Němci ze svého rodiště odejít. 

Právě z jeho vyprávění známe nejvíc podrobností o meziválečném koloritu Devíti mlýnů.  V té době už upadal  Wefthoferův mlýn, po proudu řeky druhý v pořadí. Říkalo se mu „pekárna" pro vyhlášený čerstvý chléb, který si odsud odváželi spolu s namletým obilím sedláci. Zdejší pecny měli také během I. světové války vojáci rakouské armády na Znojemsku a téměř v celém Dolním Rakousku.

Pára i vlastní elektrická energie

Třetí v pořadí byl v té době nejlépe prosperující Gruberův mlýn.  Stejná rodina jej vlastnila minimálně od  18. století.  Po polovině 19. století se pyšnil moderními parními stroji a mezi válkami vyráběl svoji vlastní elektrickou energii. V celém okolí váženou rodinu Gruberových, která vlastnila i přilehlé lesy, polnosti a louky, Češi po II. světové válce odsunuli. „Vždy stálo za to, zůstat stát a pozorovat letní dění, když plně naložený vůz se senem tažen dvěma těžkými koňmi, se prodíral vodami Dyje. Někdy se zdálo, že už se převrhne a zavalí senem kočího, který šel podél vozu a po pás se brodil vodou. Ale vždy dosáhly koně šťastně protější břeh. Mezitím co odpočívaly, ždímal kočí svoji košili a kalhoty a současně si utíral z čela a tváře pot. My, městští hoši, jsme obdivovali tohoto muže a částečně se učili znát těžkou a tvrdou stránku venkovského život," popisuje letní  kolorit Kaukal.

Další, čtvrtý, mlýn po proudu řeky rodina Gruberových na počátku třicátých let 20. století přestavěla na hotel.  Nabízel téměř šedesátku pokojů a restauraci s terasou, která měla podle pamětníků až pět set míst k sezení.  Hotel Gruber lákal turisty z Brna i z Vídně.  Když si hosté po výstavbě Vranovské  přehrady začali stěžovat na  příliš chladnou vodu v Dyji, přeměnil majitel hotelu v roce 1936 svoji zeleninovou zahradu mezi řekou a náhonem na bazén.  

V létě příliš studená a v zimě zase teplá voda, která do Dyje proudí ze dna Vranovské přehrady, stěžovala práci dalším hospodským.  „Mnohý host v létě vynechá svůj pobyt kvůli  příliš chladnému koupání a v zimě již nebylo možno těžit z Dyje led, kterým řeka zásobovala jejich lednice. Dokonce dříve tak oblíbené bruslení vesnické mládeže nad zamrzlým Gruberovým jezem se již nekonalo," vypráví Kaukal.

Na místě pátého,  Judexova,  mlýna je dnes čerpací stanice, která napájí zavlažovací systém v okolí Havraníků.  Svoji funkci mlýn plnil až do roku 1945.

Zatemnění pro celé Znojemsko

Dále po proudu jsou ruiny takzvané Papírny. Tu z bývalého mlýna udělal mezi válkami brněnský podnikatel Potouček.   „Z hadrů, starého papíru a dřevité vlny vyráběl papír všeho druhu a děti z okolí se rády zasloužily o malé kapesné, když s ručním vozíkem, plně naloženým hadry a cáry, jely kopcem dolů. Dolů jel vozík sám a na cestě zpět byl přece prázdný, ale v kapsách kalhot svíraly malé pěstě pevně pár mincí," vzpomíná Kaukal. Ve válečných letech jel podle něj mlýn na plné obrátky, protože vyráběl pro Znojemsko zatemňovací papír. 

Další tři mlýny stály dál po toku řeky. Zničily je ale pravděpodobně velké povodně v 18. století.

Dříve zabydlená krajina Devíti mlýnu je nyní ukázkou toho, jak na Znojemsko dolehly dějiny 20. století. Původní němečtí obyvatelé byli po roce 1945 vyhnání. Noví vlastníci z okolních vesnic do přísně střeženého hraniční pásma neměli přístup a budovy rychle chátraly anebo byly kvůli větší přehlednosti terénu srovnány pohraničníky se zemí.  Z hotelu Gruber se stala vojenská rota.

Text vychází ze vzpomínek Bruno Kaukala vydaných v Südmährisches Jarbuch / 1997

Článek vyšel ve Znojemském deníku jako součást seriálu k dvacetiletému výročí založení Národního parku Podyjí