Podyjí chrání krutý i spravedlivý Lesan

20 LET NÁRODNÍHO PARKU PODYJÍ - Podyjské pověsti zaplňují region mytickými postavami i zaniklými pevnostmi. Z paměti lidí ale pomalu mizí.

Image
Fantazii Znojmáků vždy jitřil pohled na Obří hlavu. Z místa, které je dnes zatopené Znojemskou přehradou, vypadal tento skalní útvar jako živý obličej. Badatelé v ní hledali monumentální sochu prehistorických obyvatel Podyjí nebo do ní vkládali zhmotnění starogermánských mýtů. Geologové ale tvrdí, že vznikla na základě přirozených přírodních procesů. FOTO/REPRO: Archiv Správy Národního parku Podyjí

Lesní duch Lesan, zlá královna Helena z Kraví hory, zkamenělé ovečky na Hradišti nebo vodní víla Tajana.  Krajinu Národního parku Podyjí zalidňují po staletí postavy z pověstí plných vášnivé lásky, zrady i lidské zloby.  Objevují se v nich čerti a ďáblové i zvláštní přírodní útvary jako Obří hlava nebo Ledové sluje, které vzbuzovali zvědavost místních obyvatel. Od dvacátého století se tyto příběhy z paměti lidí ale pomalu ztrácejí. O jejich uchování se pokoušejí badatelé dodnes.

Hlasy mrtvých dětí

Fantazii Znojmáků od nepaměti jitřila Obří hlava na levém břehu Dyje nedaleko dnešní znojemské přehrady.  Právě voda přehrady ale zatopila místo, ze kterého pohled na skalní útvaru na hradišťských terasách udělal živý obličej.  V kámen se tu podle pověsti proměnil pán hradu Rabštejna Žibřid. Hrad údajně stál na stejném místě.  Znojemští loupežníci krutě popravili jeho otce. Žibřid zbaven smyslů se vrátil do svého sídla a v šílenství  povraždil své tři děti. V nehybný mrtvý kámen se proměnil ve chvíli, kdy se chystal zabít své čtvrté dítě. „Jeho  hlava - Obří hlava -  hledí dnes zachmuřeně ke znojemskému hradu. Za temných nocí její oči hoří krví a zalesněná úbočí dyjských strání znějí kvílením mrtvých dětí," napsal do své sbírky znojemských pověstí Eduard Krechler.

Badatelé v Obří hlavě v minulosti hledali monumentální sochu prehistorických obyvatel Podyjí nebo do ní vkládali zhmotnění starogermánských mýtů. Geologové ale tvrdí, že vznikla na základě přirozených přírodních procesů.

Zkamenělé stádo na Hradišti

Nedaleko hradišťského hřbitova se nachází místo, kterému se říká U oveček. Poznáte ho podle „stáda" bílých kamenů, z nichž jeden je větší.  Nikde v okolí nic podobného nenaleznete.  Podle pověsti připomíná místního pastevce, kterého tvrdě zkoušel osud. Jako dítě osiřel a lidé na Hradišti si z něj udělali místního otloukánka. Když se stal pastevcem, tak se nepřátelství místních ještě stupňovalo. Rozháněli mu stádo na pozemky farmářů a pak na něj žalovali.  Pastevec zatrpkl a nedokázal pochopit, proč v tak krásném kraji žijí tak zlí lidé.

Lidská nevraživost z něj udělala také zlého člověka a svým trýznitelům se na sklonku svého života mstil. Jako stařec si přál, aby věčně zůstal na své pastvině a stal se tak bolestnou výčitkou všem, kteří za živa pro něj měli jen pohrdání a srdce tvrdé a bezcitné. A to se mu i splnilo.

Poklad kruté kněžny Heleny

Pikantní příběh se váže ke Kraví hoře. Byla podle pověsti sídlem kněžny Heleny,  pyšné panovačné ženy tvrdého srdce, nelítostné nepřítelkyně všech mužů.  Ta měla svůj srub na břehu jednoho z jezer, které podle pověsti na Kraví hoře tehdy byly. Muže, kteří se ucházeli o její lásku, často našli rybáři utopené. V ruce všichni nešťastníci drželi větévku růže. Podobný osud stihl i dva bratry Vruta, syna jednoho z nejstarších podyjských rodů. I on ale o lásku kněžny usiloval. Ta mu ji opětovala, ale jen do chvíle, než se mladíčka nabažila. Když si Vrut uvědomil, jaký osud ho čeká, rozhodl se o svůj život bojovat. Nezemřel tak jenom Vrut ale spolu s ním se hladina uzavřela i nad krutou Helenou a celým jejím sídlem. Do měkkého dna jezera se skryl i kněžnin poklad. Podle pověsti ho dodnes střeží žába se zelenýma svítícíma očima.

Lesní duch Lesan

Podyjí má také v pověstech svého lesního ducha. Jmenuje se Lesan a žil ukrytý v podzemí. Právě jemu musely místní rody, když vyklučily část jeho lesa, dávat pravidelné desátky. Za to lesní duch chránil jejich majetek proti ohni, vodě a přírodním katastrofám.  Rád se toulal i po místních polích a tak mu čeleď někdy říkala Obilníček. Hodný duch Podyjí se ale dokázal proměnit ve ztělesněné zlo, pokud svoji desetinu úrody nedostal.  Nešťastné rody pronásledoval krutým počasím i únosy nejkrásnějších žen. Ve zvyku měl ale i odpouštět a pomáhat těm, které stíhal krutý osud.

Dobří hadi
V místních pověstech se objevují i zvířata.  Příznivě jsou v nich zobrazována i taková, u kterých bychom to úplně nečekali.  Domy v Podyjí chránili dobrodějní hadi.  Podle pověstí jim lidé říkali „domácí hádek". Skrýval se ve sklepě, komoře nebo pod dutým prahem dveří. Ze svého úkrytu vylézal jen proto, aby pátral po něčem k snědku. Hádek se nesměl z domu vyhnat. Přinášel mu totiž štěstí, zdraví a hojnost.

Podobně jako hradišťské terasy nebo Kraví hora, lákají k vymýšlení pověstí i další místa. V Ledových slujích například sídlí nymfy kožešničky. Jejich ledový ráz jim dal zlý obr Mráz. Na Býčí skále se zase pomstil rozzuřený býk svému krutému pánovi.  Ďáblové a čerti řádili nedaleko Králova stolce.  

Pověsti Znojemska sesbíral jevišovický rodák Eduard Krechler a na konci padesátých let 20. století publikoval například ve sborníku Vlastivědného kroužku při Jihomoravském muzeu.  Přímo ve věnování pak autor upřesnil, komu jsou tyto zapsané pověsti především určeny. „ Všem kteří milují její (Dyje) půvabné úvodí i plodivou sílu úrodné země a zvláště všem novousedlíkům, aby poznáním duchovních plodů prostého lidu i dějů minulých přilnuli a důvěrněji se sžili s místy, která jsou jejich novým domovem." Lidovou tradici a ústní předávání pověstí totiž ve dvacátém století zpřetrhal nejdříve odsun místních německy mluvících obyvatel a poté příchod nových usedlíků.

Autor David GRossmann čerpal ze sbírky „Dyje vypráví" Eduarda Krechlera

&source=http://www.nppodyji.cz" title="LinkedIn" onclick="javascript:window.open(this.href,'', 'menubar=no,toolbar=no,resizable=yes,scrollbars=yes,height=600,width=600');return false;">